Jsou místa, kde tradiční zvyky nepřerušilo ani období komunismu a přecházejí dál z generace na generaci. Jinde přišla socialistická funkcionářka s tím, že žebrotu dětí po vesnici zakazuje a bylo po tradici. V některých obcích si na ně lidé až po letech spolu s pamětníky rozpomínají a postupně je obnovují. Třeba i proto, aby se mohli zbavit zlého kohouta. Na setkání 1. náměstka hejtmana Pardubického kraje Romana Línka a ředitelky Muzea v přírodě Vysočina Ilony Vojancové se zástupci tradiční lidové kultury a tradičních řemesel v kraji takových historek padlo více.
„Pardubický kraj v roce 2012 založil Krajský seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury, který se pod dohledem odborníků postupně rozrůstá. Dnes na něm máme deset živých tradic a zvyků. Od roku 2015 udělujeme také vybraným řemeslníkům titul Nositel tradice, těch je nyní zatím osm,“ zrekapituloval situaci Roman Línek a pokračoval: „Některé zvyky se konají v různých místních obměnách ve více obcích. Někde vodí jidáše jenom kluci, jinde veškerá mládež, někde se velikonočního věnečku účastní jen svobodní, jinde mají svou roli i ženatí a vdané. Nejzajímavější je to se stínáním nebo cepováním kohouta, který je dřevěný, perníkový nebo třeba polystyrénový. Ale důležité je na něj svést všechnu špatnost, která obec potkala.“
Regionálním pracovištěm a poradním odborným orgánem je pro kraj v tomto oboru Muzeum v přírodě Vysočina se sídlem v Hlinsku. „Velmi si vážíme této spolupráce. Letos kraj vydal dokonce brožuru s jednotlivými kartami nemateriálních statků – zvyků, ale i technologií a medailonky oceněných řemeslníků. Tiskovinu doplňuje názorná mapa s místy, kde se nacházejí. Text je i v angličtině, takže to má mezinárodní přesah. Široká veřejnost si tradice lidové kultury spojuje spíše s jižní Moravou nebo jihem Čech, ale je vidět, že také v Pardubickém kraji můžeme v této oblasti nabídnout velké bohatství,“ konstatovala Ilona Vojancová.
Pardubický kraj je výjimečný také v počtu památek UNESCO. Kromě dvou hmotných statků na seznamu světového dědictví, kterými jsou Zámek Litomyšl a Krajina pro chov a výcvik ceremoniálních koní v Kladrubech nad Labem, jsou zapsány i nemateriální statky Masopustní obchůzky a masky na Hlinecku a Východočeské loutkářství s centrem v Chrudimi.
Pro zachování tradic je důležité nejen zvyky z minulosti popsat a zaznamenat, ale především je provozovat. Postupně se rozrůstá počet vesnic, kde dělají masopustní obchůzky, vodí Jidáše, stínají kohouta, či pořádají velikonoční věneček. „Sledujeme tyto obce, a pokud uvidíme, že zvyk udrží, navrhneme jejich dopsání do seznamu,“ dodala Ilona Vojancová.
U tradičních řemeslníků je pak otázkou, zda seženou nějaké další pokračovatele svého oboru. Například u výroby žinylkových textilií v Hlinsku, tradiční výroby dýmek z českých ovocných stromů v Proseči nebo výroby hraček štípaných ze soustruženého bloku ve Výprachticích jsou jejich nositelé jedinými v České republice.
„Na setkání padlo mnoho zajímavých myšlenek. Třeba že některá řemesla se mohou v budoucnu přesunout do oblasti tak zvané art terapie a lidé z byznysu je budou vyhledávat pro zklidnění mysli, což také není špatné. Hlavně mám však pocit, že tam, kde tradiční zvyky udržují, nebo je znovu vzkřísili, si to ohromně užívají a je to pojítko v sounáležitosti obce,“ řekl na závěr Roman Línek.
